Před léty stávala na kraji Studeného velká zájezdní Bergmanova hospoda. Stála na cestě, kudy se jezdilo do Kladska a vozkové v ní měnili čerstvou přípřež. Bylo tam proto stále veselo a živo. Formani, přijíždějící zdaleka před hospodou zastavovali, vypřahali unavené koně, aby jim dali odpočinouti. Sami zasedali v prostorném šenku, posilovali se jídlem, popíjeli a vyprávěli si navzájem příhody a novinky, které ve světě zažili. Když spěchali, jeli dále jakmile přepřáhli, ale mnozí zůstávali přes noc.
Majitel hostince Bergman vracel se jednou z města se saněmi naloženými prázdnými sudy. Tehdy se ještě jezdilo z Celného na Lichkov a dále potom na Králíky starou cestou, která zahýbala u panského dvora v Mladkově vpravo přes Mlýnský kopec. Sněhu bylo tehdy mnoho, sanice pěkná a s nastávajícím soumrakem začal připalovat mráz. Koníci ověšeni rolničkami vesele ubíhali, hospodský seděl na saních, zachumlán v ovčím kožichu. Věděl, že nemusí koně pobízet, protože nejeli tudy poprvé a cestu dobře znali. Oddával se tedy svým myšlenkám, liboval si v teplíčku a dokonce začal podřimovati.
Krátce po vyjetí z lesa, kdy se cesta začala svažovati, projevovali koně jakýsi neklid. Ohlíželi se, frkali a přidávali do běhu. Neklid koní hospodský zpozoroval, povytáhl se z kožichu, přitáhl opratě a postavil se na saních. Něco tady nebylo v pořádku. Úzkostlivě pozoruje neklid koní, pátravě hledí kolem sebe a strnul! Dech se mu leknutím zastavil. Vlci! Smečka vlků sledovala jeho saně. Rychle se vzpamatoval, práskl do koní, aby nebezpečí ujel.
Saně se řítí po svahu, kymácejí se po nerovné cestě a jízda se stává nebezpečnou. Soumrak mezitím houstne a vozka s hrůzou pozoruje, jak se temné stíny stále více přibližují saním, dokonce, jak někteří odvážní vlci saním nadbíhají. Poněvadž byl beze zbraně, poznal, že je ztracen. Zuřivě přitáhl uzdy, vzepřel se a splašené koně přinutil zastavit. Stačil ještě seskočit, aby přeřezal koním postraňky. U jednoho se mu to podařilo a kůň zmizel ve tmě. Druhého koně však vlci strhli, přičemž se saně překotily a prázdné bečky se rozkutálely kolem.
Napadla ho spásná myšlenka! Nemeškal a schoval se rychle pod jeden sud, který na sebe přiklopil a počal prohrabávati do sněhu. Zpěněný kůň doběhl až domů a zmateně pobíhal po dvoře. V hospodě bylo neobyčejně živo. Popíjelo se a zpívalo. V tom přiběhne pacholek a zděšen oznamuje, že na dvůr přiběhl hospodářův kůň s přeřezanými postraňky. Rázem všechno ztichlo a formani se vyřítili ven na dvůr. Koně uklidnili a odvedli do stáje. Ihned všichni poznali, že se přihodilo něco zlého. Zapálili pochodně a vydali se po stopě koně. Ty je zanedlouho dovedly na místo neštěstí. Uviděli převrhnuté saně, rozházené bečky a spokojeně hodující vlky. Po hostinském však nikde ani památky. Rozehnali šelmy pochodněmi a hledali ve sněhu, zda najdou nějaké stopy. V tom se ale přihlásil již sám. Poznal lidské hlasy, osvobodil se ze svého vězení a vypravoval celý zkřehlý a strachem zesláblý, co se vlastně přihodilo. Prohrabával se prý hlouběji a hlouběji do sněhu, takže sud padal níže a tím se zachránil. Na památku té příhody a svého zachránění dal postavit v těch místech kamenný Kříž, který tam stojí dodnes.
